Why?!

30. srpna 2015 v 20:01 | JooHNy
Co jsem podělal? Co se stalo? Co není tak jak má být? Je to ve mě? Co se sakra děje? A proč se to děje? Proč mě?
 

Můj "život"

22. května 2015 v 22:59 | JooHNy
Zdar lidi, hooooodně dlouho tu nic nebylo a zase dlouho nebude. Jenom potřebuji trošku vypustit a vzhledem k oblíbenosti tohoto blogu mi to přijde jako dokonalé místo.

15.10.14

16. října 2014 v 1:16 | JooHNy
Dnešní den pro mne začal tím že jsem se vzbudil v práci a šel založit vzorky do pece. Ale koho tohle zajímá? Nikoho.
 


něco a nic k tomu

13. července 2014 v 2:36 | JooHNy
Sedím nad mobilem již několik hodin, jen tu poslední odpočítávám snad po sekundách. Ozveš se? Neozveš?
Už asi ne..a tak Ti jen tak přeji dobrou noc a konečně dostávám tu správnou náladu, a tak píšu tohle. Po takové době se divím, že ještě vůbec něco napíšu. Ale o to nejde. Už dlouho ne.
Každý den se snažím být tou nejlepší věcí, která tu pro Tebe může být, jenže ano, pouze se snažím. Nejde mi to. Neumím to. Lituji hodně věcí či lidí. Lituji hlavně Tebe. Máš přítele, který si Tě ani nezaslouží. On je hnusné zvíře a Ty kráska. Jednou vymyslel vztahový paradox. Spousta krásných holek, chodí s hnusným klukem. Je mi líto, že i Ty zapadáš do tohoto paradoxu. Proč nemůžeš milovat někoho jiného? Protože jsi se zamilovala do mě. Napadla Tě někdy vůbec otázka, proč já? Vždyť jsem jenom tuctovej kluk, zvlášť vedle Tvých kamarádů. Vážně by mne to zajímalo.
Ale proč tohle píšu, není to článek, ve kterém bych Tě chtěl nějak shazovat.
Spíš Tě chci obdivovat. Děkuji, že jsi ještě pořád se mnou..vážně hodně to pro mě znamená. Vlastně ne. Jenom si naprosto změnila můj pohled na svět, ale jedno přece jenom zůstalo. Můj dalmatinský pohled. Buď je to bílé nebo je to černé. Jiná barva neplatí. Jenže v poslední době je to spíš černé. Jenom TY to děláš bělejším. Aby jsi mi zvedla náladu, nemusíš toho moc udělat..stačí pořádná pusa, objetí a..no nic. I tohle postačí. Ta poslední věc je moc těžká, když je člověk s něčím jako jsem já. Hrozně mě to mrzí. Ve světlých chvílích se objevuje..jenže už tak málo, že ani pořádně nevím jak vypadá. Ale i tak děkuji za to že mě objímáš tak často. Děkuji za všechno..už radši nebudu pokračovat..usínám u toho. Miluji Tě, bobečku.

ÚVAHA:Když už je vše ztraceno,zůstává ještě budoucnost.

29. dubna 2014 v 22:47 | JooHNy
Určitě to znáte, v rodině chaos, v práci samé stížnosti a nevybrané chování od šéfa, přátelé se s Vámi nebaví, vše se řítí do záhuby. Ale přesto se najde někdo, kdo vám radí, nevzdávej to, budeš toho litovat. A právě tento někdo je často odrazovým můstkem pro vaši budoucnost, pro lepší budoucnost.
Ale co když nikdo takový nepřijde a vy skončíte například na ulici? Bez domova, bez práce, bez rodiny. Málokdo asi i v takové situaci vůbec uvěří, že se to ještě někdy zlepší. Proto nastává situace, že začne pít, brát drogy a spadne na úplné dno. Občas se ale přeci jen stanou zázraky a přijde někdo, kdo i někoho takového vytáhne zpět na "světlo".
Podle mého je takový okamžik pro toho druhého něčím jako znovuzrozením. Ve Spojených státech dokonce probíhají různé "reality show", které vybírají vždy někoho z ulice a udělají vše pro to, aby se mohl začlenit zpět do běžného života.
Ale co když se ztráta netýká předešlých záležitostí, ale někoho na kom vám extrémně záleží? Například ztráta nejbližšího nebo jeho smrt? Věřím tomu, že se člověk vzpamatuje, ale jak dlouho mu to bude trvat, je ve hvězdách. Nezbývá než věřit v to, že pokud nás nějaká takováto situace překvapí, zvládneme se s ní vypořádat, tak aby naše budoucnost mohla dále vzkvétat.

VYPRAVOVÁNÍ:Jak jsem se přesvědčil o pravosti přísloví

28. dubna 2014 v 20:59 | JooHNy
Určitě to také znáte, rodiče a známí vám to stejně jako mne opakovali nebo pořád opakují snad tisíckrát.
"Na každého někde někdo čeká."
A tady je moje vypravování o tom, jak jsem našel někoho s kým si přijdu, že je to ten na kterého jsem čekal.
Školní rok teprve začíná, jedu do školy, stejně otrávený jako každý předchozí i následující den, ale přesto je tento den vyjímečný. V tramvaji si ledabyle stoupám k tyči na držení se a po chvíli se rozhlížím po spolucestujících. Přímo přede mnou stojí menší blondýnka, kterou jsem už někde viděl, jen nevím kde. Pořád se na mne dívá, do té doby než její pohled opětuji, v tu chvíli se obrací kekamarádce. Přemýšlím odkud ji jen znám, záhy mi to dochází, je to kamarádka jedné holky z našeho týmu. Je to ta holka, o které si myslím že je stejně divná jako ta její kámoška. Večer mi to nedá a když zahlídnu její profil na jedné sociální síti, okamžitě jí musím napsat, jen tak, ze srandy, náhodně, anonymně. Ale po chvilce konverzace se mi začíná zamlouvat.
Během několika dní se naše konverzace rozjede do enormních rozměrů, až to dojde tak daleko, konečně, že spolu jdeme ven.
Každý z nás to zná, je podvečer, doma nuda a nechce se mi sedět u televize nebo u noťasu, proto po nabídce, abych za svojí novou kamarádkou přijel neváhám a vyrážím, s očekáváním klasického trapasu. Vystupuji zastávku před místem setkání a jdu si koupit plechovku energiťáku, poté jdu pomalu, přijel jsem zase moc brzo, tam kde máme sraz. Ona tam již sedí s nějakou kamarádkou, která jen co přicházím mizí. Najednou se leknu, co tam sakra dělám, vždyť to bude stejný jako se všema holkama. Jenom trapný žvásty. Přesto nějak zvládnu vymyslet systém díky kterému není ticho.
Už jenom ten první večer, kdy jsme spolu venku, je skvělý. Od našeho poprvé se najednou vidíme každý den, klidně i na několik hodin a přesto nám to přijde málo.Po několika dnech ji hrozně zklamu, to umím dobře, ale vyžehlím to, náhlou pusou, která to zvláštně změní. Už nejsme jen kamarádi.
Od té pusy se toho hodně změnilo a 10.10. se z nás stává pár. Bohužel 17.10. nastupuji do nemocnice, lae ona je přesto schopná přijéct za mnou, držet na uzdě moje fantazie o smrti, o tom jak budu k ničemu. I po operaci, kdy jsem už doma, ale jenom ležím, je se mnou téměř každý den a stará se o mě a dělá mi život jednodušším, krásnějším. Potom co opět můžu chodit a trošku fungovat aspoň o berlích, je to všechno ještě lepší, život a svět pro mne konečně získává barvy. Už není černý a bílý.
Toto vypravování není fikce ale realita. Vážně Ti dlužím a děkuji za hodně.

Hádky a zase jenom hádky

3. března 2014 v 20:14 | JooHNy
Jak začít..asi od začátku..od minulého pátku je na mě má přítelkyně pořád jen naštvaná..já na ni ne, ale asi si to myslí..s tím ale bohužel evidentně nic nezmůžu..ať dělam cokoliv. A snad i bez příležitosti se hádáme...
Ti, kteří to ví, mi řeknou, že to je tím že jsme spolu moc často, ale já si myslím, že u nás je to tím, že jsme spolu málo. Snad to brzo přejde.

PS: psal jsem to před týdnem na mobilu, ale záhadně se to nepublikovalo.

sLOVA

16. února 2014 v 22:18 | JooHNy
Tatínek mi jednou řekl "Holce můžeš milionkrát říct, jak skvělá, krásná, hodná, úžasná, hezká, nádherná je, ale potom stačí aby někdo jí někdo řekl, že jí něco nesluší..stačí jenom špatně myšlené slovo..A můžeš se vším začít od znova."

Wíííííí....

30. ledna 2014 v 22:17 | JooHNy
Ne, nejsem retardovaný. Jen aby jste si podle názvu nemysleli..

Odpověď

8. ledna 2014 v 22:28 | JooHNy
"Děkuji.."
"Za co?"

"Pohádka"

6. ledna 2014 v 23:32 | JooHNy
Budu Vám vyprávět pohádku..

Kam dál